Oblíbený herec Petr Štěpánek se v minulosti ostře vyjádřil k českému věčnému stěžování. Podle něj si mnozí lidé vůbec neuvědomují, v jakém pohodlí žijí, a na vlastní život pohlížejí zbytečně negativně. Osmasedmdesátiletý umělec přitom nevychází pouze z osobního přesvědčení, ale také ze zkušeností nasbíraných během cest po světě. Jeho kritická slova nyní znovu připomněl magazín Vlasta.
Štěpánek svůj názor otevřeně vyslovil už v únoru 2024 v rozhovoru pro Frekvenci 1. „Přál bych každému, aby jel na návštěvu do Indie,“ prohlásil tehdy. Setkání s žebrajícími dětmi pro něj bylo silnou zkušeností, která mu připomněla propastné rozdíly mezi životními podmínkami v jednotlivých částech světa. Českou nespokojenost proto vnímá kriticky. Je přesvědčený, že lidé často přehlížejí výhody, které jim jejich každodenní život nabízí.
Cestování přitom pro představitele pohádkového prince ze Zlatovlásky dlouho nebylo samozřejmostí. Před listopadem 1989 mu možnosti vycestovat komplikovala skutečnost, že jeho bratr pracoval pro Svobodnou Evropu.
Dokonce i kvůli cestě do Bulharska se za něj musel zaručit tehdejší šéf Národního divadla. Po pádu komunistického režimu začal postupně poznávat vzdálenější země a zvlášť silný dojem v něm zanechaly Chile a Velikonoční ostrov. Právě tam ho fascinovaly monumentální kamenné sochy moai.
Na podobné životní zkušenosti navazuje také Štěpánkova manželka Zlata Adamovská.
V září letošního roku bulvární portál Expres.cz připomněl její vyjádření o společných cestách, během nichž manželé navštívili například Brazílii, Japonsko nebo Filipíny. Herečka upozornila na rozdíl mezi životem v Česku a zeměmi, kde lidé nemají zajištěný ani přístup k pitné vodě. Právě podobné zážitky ji utvrzují v přesvědčení, že si Češi svého životního standardu mnohdy dostatečně neváží.
Štěpánkova kritika má ovšem hlubší osobní rozměr. Herec zažil dobu, kdy mu stát komplikoval i obyčejnou cestu za hranice, a teprve později dostal možnost poznávat svět bez podobných omezení. Jeho slova proto nejsou jen výhradou vůči české nespokojenosti. Připomínají také hodnotu svobody a každodenních jistot, které se mohou zdát samozřejmé, dokud o ně člověk nepřijde. A právě tato životní zkušenost dává jeho někdejšímu výroku váhu, kterou by samotné rozhořčení nad věčným stěžováním nemělo.
