Veronika Arichteva rozpoutala další bouřlivou debatu kolem výchovy dětí.
Herečka a influencerka popsala situaci, při níž na veřejnosti viděla matku, která podle jejího svědectví velmi hlasitě křičela na malé dítě sedící v autě. Chlapec či dívka se podle Arichtevy měla strachem třást, což ji nenechalo chladnou. Jak dnes připomněl bulvární server Extra.cz, herečka se rozhodla do situace vstoupit a cizí ženě řekla, aby na dítě okamžitě přestala řvát.
Jenže místo uklidnění přišla tvrdá reakce.
Matka podle Arichtevy její zásah vůbec nepřijala a poslala ji velmi nevybíravým způsobem pryč.
Herečka sama dnes přiznává, že tehdy zvolila špatný způsob komunikace a že na ženu vystartovala příliš ostře. Výsledkem tedy nebyla klidná domluva, ale konflikt dvou dospělých, uprostřed něhož zůstávalo dítě, kvůli kterému celá situace vlastně začala.
Arichteva se přitom dlouhodobě netají svým odporem k fyzickým trestům a násilnému jednání vůči dětem.
V rodičovském podcastu Pokec Bowl Omny Studio otevřeně mluvila o tom, že sama jako matka chybuje, ale nepřijímá výchovu založenou na násilí. Právě tento postoj ji podle jejího vlastního popisu vedl i k tomu, že nedokázala kolem rozrušeného dítěte jen projít a dělat, že nic nevidí.
Ostrý zásah dnes vidí úplně jinak
S odstupem už herečka celou scénu hodnotí podstatně střízlivěji. Sama připouští, že agresivní reakce na agresivní chování nemusí nikomu pomoci a může pouze vyvolat další hádku.
Pokud by podobnou situaci zažila dnes, podle svých slov by k rodiči přistoupila jinak a místo ostrého příkazu by se snažila zjistit, zda nepotřebuje pomoc.
Zůstává ale přesvědčená, že dospělý člověk by neměl v podobné chvíli jednoduše sklopit oči.
Právě tahle výzva z ní znovu udělala magnet na silné reakce. Arichteva tvrdí, že dítě se samo proti jednání dospělých často bránit nedokáže a že v takové chvíli potřebuje někoho, kdo se ho zastane. Zároveň tím ale otevírá velmi citlivou hranici: kdy je zásah cizího člověka oprávněnou pomocí a kdy už jde o vměšování do situace, jejíž okolnosti kolemjdoucí nemusí celé znát.
Na jejím příběhu je pikantní hlavně to, že sama sebe nestaví do role neomylné zachránkyně.
Přiznává, že tehdejší zásah nezvládla ideálně a že respekt, který požadovala po cizí matce, v první chvíli sama úplně nedodržela. To však nic nemění na tom, že pohled na vystrašené dítě pro ni byl hranicí, za níž už nedokázala zůstat pouze pasivním svědkem.
Celá scéna proto nemá jednoduchého vítěze. Na jedné straně stojí herečka, která odmítla mlčet, na druhé rodič, jenž její vměšování tvrdě odmítl, a mezi nimi dítě, které podle Arichtevy celou hádku prožívalo ve strachu. A právě to je na celé kauze nejsilnější: dospělí se mohou pohádat, urazit i poslat jeden druhého k čertu. Dítě si ale podobný okamžik může nést v hlavě ještě dlouho poté, co všichni ostatní dávno odejdou.
