Bill Evans se vrací na filmové plátno v dramatu Everybody Digs Bill Evans. Novinka režiséra Granta Geeho se podle The Guardian soustředí na období po smrti baskytaristy Scotta LaFara. Jazzová legenda v něm čelí ztrátě, závislosti a tvůrčímu ochromení.
Film nevzniká jako klasický životopis rozdělený do jednotlivých etap. Místo toho se vrací k okamžiku, který změnil Evansovu práci i jeho osobní svět. Právě v něm se ukazuje, jak může hudebník zápasit s tichem po člověku, jenž byl součástí jeho nejdůležitějšího tria.
Hlavní roli ztvárnil Anders Danielsen Lie, který se neujímá pouze podoby známého pianisty. Musí zachytit i jeho vyčerpání, uzavřenost a komplikovaný vztah k vlastní tvorbě. Film tak stojí na hereckém portrétu stejně jako na hudební minulosti.
Za slávou zůstalo prázdné místo
Evansovo trio se Scottem LaFarem a Paulem Motianem patřilo k nejvlivnějším sestavám moderního jazzu. Jejich nahrávky změnily představu o souhře klavíru, kontrabasu a bicích. Když LaFaro zemřel, nezmizel jen spoluhráč, ale i část tvůrčího jazyka.
Everybody Digs Bill Evans vychází z románu Intermission od Owena Martella. Programový popis Mezinárodního filmového festivalu v Melbourne připomíná, že film pracuje s hudebním i psychologickým rozměrem příběhu. Nejde tedy jen o rekonstrukci koncertů.
Režisér Grant Gee si vybral látku, která má v sobě více napětí než běžný hudební medailon. Publikum zná Evansovu slávu, ale film se zajímá o cenu, která za ní zůstala. Úspěch se tu neukazuje jako vítězství, nýbrž jako prostor, v němž se může ozvat samota.
Hudba bude ve filmu fungovat jako vzpomínka i jako překážka. Každý motiv může otevřít dveře k minulosti, ale zároveň připomenout, co už se nevrátí. Takový přístup dává jazzovému příběhu intimní, téměř klaustrofobní atmosféru.
Evansův zápas s alkoholem a drogami není v příběhu využit jako laciný skandální detail. Má ukázat, jak se osobní bolest může prolnout s pracovním výkonem. Film tím míří k otázce, zda lze genialitu oddělit od člověka, který ji nese.
Anders Danielsen Lie dostává roli, která vyžaduje fyzickou i psychickou proměnu. Pianista nemusí být zahrán jako hlasitý hrdina, ale jako člověk, jehož největší konflikty probíhají uvnitř. Právě ticho může být v jeho podání stejně důležité jako hudební scéna.
Jazzový příběh bez pozlátka
Everybody Digs Bill Evans se nesnaží legendu zjednodušit. Nezobrazuje ji jen jako geniálního umělce, ani jako oběť vlastních problémů. Představuje člověka, jehož talent i slabost existovaly současně.
Film může oslovit znalce jazzu i diváky, kteří Evansovu tvorbu znají jen podle jména. Ztráta, vztah k práci a hledání nového směru jsou srozumitelné bez hudebního vzdělání. Jazz v příběhu zůstává konkrétním jazykem emocí.
Největší síla snímku bude záviset na rovnováze mezi hudebními ukázkami a dramatem. Příliš mnoho vysvětlování by z něj udělalo učebnici. Příliš mnoho stylizace by zase zastřelo člověka, kterého chce film přiblížit.
Bill Evans se ve filmu nevrací jako naleštěná ikona jazzu. Vrací se jako muž, kterému po tragické ztrátě zůstala hudba i bolest. Příběh začíná v okamžiku, kdy sláva nedokáže zaplnit prázdné místo. Scott LaFaro je přítomen hlavně v tom, co po něm zůstalo. Anders Danielsen Lie musí zahrát talent, který nemá kam uniknout. Grant Gee volí komornější pohled místo rychlého životopisného přehledu. Hudba zde není dekorací, ale způsobem přežití. Film může být náročný právě proto, že nehledá jednoduché vysvětlení. Divák si z něj možná odnese méně faktů a více otázek. A v případě Billa Evanse může být právě to nejpravdivější zakončení.
