Dnes je Osmany Laffita spojený s luxusem, extravagantní módou a sebevědomím, které přehlédne jen málokdo. Jenže cesta kubánského návrháře k životu, který vede dnes, měla i období, kdy byl prakticky na úplném dně. Do tehdejšího Československa přijel v roce 1987 jako devatenáctiletý mladík a kulturní střet byl podle jeho vzpomínek drtivý. V rozhovoru pro LP-Life.cz popsal samotu, deprese i pocit, že mezi tehdejší společnost vůbec nezapadá.
Jeho nový život měl k módnímu lesku hodně daleko. Kuba, na kterou byl zvyklý, pro něj znamenala slunce, temperament a úplně jiný způsob života, zatímco Československo osmdesátých let vnímal jako chladné prostředí, na které si nedokázal rychle zvyknout. Navíc se podle vlastních slov potýkal s nepřijetím kvůli své homosexuální orientaci. Všechny problémy se na mladém cizinci podepsaly tak silně, že později své tehdejší rozpoložení označil jednoduše: byl na dně.
To nejhorší ale teprve mělo přijít. Po politických změnách na konci osmdesátých let se Laffita dostal do situace, kdy v Československu zůstal bez jistoty a podle svého dřívějšího vyprávění dokonce týden žil na ulici.
CNN Prima NEWS zachytila jeho vzpomínku na období, kdy spal na lavičce a u pražského paláce Koruna čekal, zda někdo v tamní provozovně nenechá na talíři něco k jídlu. Pro muže, kterého dnes veřejnost zná mezi luxusními róbami a společenskými akcemi, to byla realita vzdálená dnešnímu životu téměř nepředstavitelně.
Z lavičky musel začít úplně od nuly
Zlom nepřišel v podobě pohádkového bohatého zachránce ani okamžité kariéry.
Laffita nakonec požádal o pomoc kamaráda, který mu poskytl zázemí, a od tohoto bodu začal svůj život znovu skládat dohromady. Za sebou měl pobyt na ulici, nejistotu i zkušenost člověka, který nevěděl, co bude jíst. Před sebou naopak cestu, která ho postupně přivedla k módě a nakonec i k vlastnímu jménu na české společenské scéně.
Právě proto dnes Laffita o chudobě nemluví jako o abstraktním pojmu. Tvrdí, že člověk, který někdy poznal nedostatek, začne peníze i úspěch vnímat úplně jinak. Sám přitom nijak neskrývá, že dnes žije na výrazně vyšší úrovni než v mládí. V jeho případě je kontrast mimořádný: kdysi řešil základní přežití, zatímco dnes pracuje s luxusní módou, drahými produkty a projekty, jejichž rozměr se pohybuje úplně jinde než jeho tehdejší každodennost.
Úspěch navíc nepovažuje za synonymum snadno vydělaných peněz. Spojuje ho především s prací, nedostatkem času a hodinami, které člověk věnuje tomu, co chce vybudovat.
Do jeho příběhu tak příliš nezapadá romantická legenda o náhodném objevení talentu přes noc. Mnohem přesnější je obraz člověka, který se z období absolutní nejistoty postupně propracoval do prostředí, v němž dnes může vlastní jméno proměňovat v obchodní značku.
Od žebrácké hole k luxusu
Osmany Laffita dnes může působit jako muž, který se v luxusu pohyboval odjakživa.
Jeho minulost ale ukazuje pravý opak. Za nablýskanými přehlídkami, drahými modely a výraznou osobností stojí i devatenáctiletý Kubánec, který se ocitl v cizí zemi, propadl depresím a později spal na pražské lavičce s nadějí, že se někde najde něco k jídlu. Právě tahle část jeho životopisu dává jeho dnešnímu úspěchu podstatně drsnější rozměr. Z úplného dna se totiž nedostal o pár schodů výš – vyšplhal se z něj až do světa, kde dnes prodává luxus pod vlastním jménem.
