První díl nové řady pořadu Ano, šéfe! má nečekanou dohru. Podle zjištění bulvárního deníku eXtra.cz totiž majitelka Hostince U Zlatého Buřtu Zuzana Divišová uvedla, že lidé, které diváci viděli v kuchyni, nebyli běžným personálem podniku. Do natáčení podle jejího vyjádření nastoupili kamarádi, protože skuteční zaměstnanci se do televizního projektu zapojit nechtěli.
Pro Zdeňka Pohlreicha to není drobnost, která by se dala přejít mávnutím ruky. S podnikem pracoval v přesvědčení, že sleduje reálný provoz a hodnotí lidi, kteří v něm běžně vaří a obsluhují. A právě tady se celý televizní příběh začíná nepříjemně rozcházet s tím, co si z obrazovky odnesli diváci.
Majitelka popsala, že při nabídce účasti nejprve řešila zásadní problém: neměla tým, který by do pořadu šel. Nakonec proto před kamerami vystoupili lidé z jejího okolí, nikoli standardní zaměstnanci restaurace. Nejde přitom o kosmetickou změnu obsazení, protože právě personál je při hodnocení podniku jedním z klíčových prvků.
Když televizní kulisy nahradí skutečný personál
Divišová podle zveřejněného rozhovoru uvedla, že skutečný personál účast odmítl, a podnik proto původní účast zrušil. Poté se podle jejích slov objevili kamarádi, kteří pomohli, aby se natáčení vůbec mohlo uskutečnit. Veřejně dostupné podklady ale neukazují, že by produkce sama nařídila takovou výměnu nebo o ní předem věděla.
Právě tato nejistota je pro celý případ zásadní.
Pokud byla změna personálu před kamerami zamlčena, pak divák nesledoval běžný provoz podniku, ale mimořádně sestavenou situaci. A jestli o tom nevěděl ani Pohlreich, dostává slovo autenticita v podobném pořadu velmi nepříjemnou trhlinu.
Pohlreich přitom restauraci udělil jednu hvězdičku. Jeho hodnocení vzniklo v konkrétní chvíli, během konkrétní návštěvy a za podmínek, které považoval za skutečné.
Po vyjádření majitelky se proto nabízí otázka, nakolik může taková hvězda vypovídat o každodenní práci podniku.
Nelze z toho automaticky vyvodit, že jídlo bylo připraveno špatně nebo že celý díl byl nahraný podle předem napsaného scénáře. Stejně tak není fér přenášet odpovědnost za záměnu na Pohlreicha, který nemá při natáčení prověřovat pracovní smlouvy každého člověka v kuchyni. Jeho úkolem bylo reagovat na realitu, která mu byla předložena. Když se na záměnu eXtra.cz Pohlreicha zeptalo, reagoval překvapeně a uvedl, že o ní předem nevěděl. Teprve po popisu situace mu došlo, že lidé z obrazovky nemuseli být těmi, kteří v hostinci pracují běžně. V tu chvíli se z televizní show stal především příběh o důvěře a o tom, co všechno může zůstat mimo záběr.
Šéfkuchař následně odpovědnost za případné rozhodnutí nechal na majitelích podniku.
Z jeho vyjádření vyplynulo, že pokud si pomohli lidmi z okruhu přátel, je to jejich věc a jejich vizitka, zatímco on sám nemá kontrolu nad tím, co se v restauraci děje po natáčení. Tím zároveň odmítl, aby byl za zjištěnou záměnu obviňován on.
Jenže pro televizní pořad to tím nekončí. Ano, šéfe! stojí na Pohlreichově autoritě, jeho ostrém verdiktu a dojmu, že před kamerou padá skutečná diagnóza restaurace. Jakmile se ukáže, že lidé v klíčových rolích byli pro natáčení dočasně nahrazeni, je třeba znovu přemýšlet, co přesně divák vlastně hodnotí.
Oficiální televizní obraz může být upravený střihem, výběrem situací i dramaturgií, to však ještě samo o sobě neznamená podvod. Záměna běžného personálu za kamarády je ale jiná kategorie, protože zasahuje přímo do prostředí, na němž má být výsledek postaven. Rozdíl mezi televizní zkratkou a zamlčenou změnou reality tady není zanedbatelný.
Pozoruhodné je, že pořad se tváří jako tvrdý návrat k realitě českých hospod. Sám Pohlreich v rozhovoru pro CNN Prima NEWS připustil, že pořad nepředstavuje českou gastronomii jako celek. To je důležité přiznání, jenže divák přesto očekává, že konkrétní podnik nebude pro potřeby senzace obsazen lidmi, kteří v něm běžně nepracují.
Z dostupných informací zatím nelze říct, zda o změně personálu věděl štáb, zda ji někdo schválil nebo zda šlo o rozhodnutí pouze na straně podniku. Nelze ani tvrdit, že podobně vznikaly všechny epizody pořadu. Doložený je zatím jeden konkrétní případ, který však otevírá otázku, jak pevná je hranice mezi autentickou gastronomickou reportáží a televizní atrakcí.
Majitelka svým vyjádřením neodhalila jen organizační problém, ale především slabé místo celého formátu. Pokud má televizní hvězda udělovat restauraci známku, musí být jasné, koho a co vlastně hodnotí. Jinak se z odborného verdiktu snadno stane rekvizita, která má hlavně podpořit napětí, sledovanost a značku pořadu.
Když zůstane hvězda, ale zmizí skutečnost
Příběh z Hostince U Zlatého Buřtu proto není jen další televizní historka z kuchyně. Je to varování před situací, kdy se účast na obrazovce dostane před pravdivý obraz podniku. Pohlreich podle všeho hodnotil situaci, jejíž důležitou část neznal, přestože právě on měl být tváří odborného hodnocení. Jedna hvězdička pak může působit jako přesný verdikt, i když okolnosti natáčení byly podle veřejného vyjádření majitelky mimořádné. Televizní show může být zábavná, ostrá a sledovaná, ale neměla by stavět napětí na zamlčené záměně lidí. Jestli se podobná praxe objeví i v dalších dílech, otázka důvěry nebude vůbec přehnaná. Zatím je doložen jediný konkrétní případ a odpovědnost za něj nelze bez dalších důkazů připsat celé produkci. To však nemění nic na tom, že Pohlreich se o důležitém detailu dozvěděl až dodatečně. A právě tento moment je pro pořad trapnější než jakákoli nepovedená omáčka. Když se z reálné restaurace stane kulisa, nejvíc nakonec nechutná to, co je na talíři, ale pachuť televizní senzace.
